Domů / Náš blog / Příběhy a povídky / Bylo? Nebylo? (kap. 3, 4)
Výrobci
Facebook Facepile
Naše prodejna

Pastelka - psací a výtvarné potřeby
Ječná 524/41, 120 00 Praha 2
Prodejní doba:
Po-Pá: 8 - 19
      
 
 
 
Těšíme se na Vás.

Bylo? Nebylo? (kap. 3, 4)

Pastelka - Bylo? Nebylo? (kap. 3, 4) - psací, výtvarné a kreativní potřeby pro děti i dospělé   

3. kapitola

 

I tentokrát jsem k Pastelce v Ječné ulici přicházela vesele a těšila jsem se na příjemný pocit, který už znám a kterého si plnou hlavu a plnou náruč odnesu s sebou domů. Přemýšlím o Klukovi: “Hned se ho musím zeptat na jméno“ umiňuji si. „Je ostuda, že jsem to ještě neudělala.“

Prošla jsem okolo výlohy s houpačkou, na které se zase houpe „to první“ pero. Míjím ji se spikleneckým pocitem a v duchu se usmívám: „Já vím.“ Už se nemůžu dočkat, až otevřu velké prosklené dveře, ovane mě teplo a známá směsice vůní, já se zhluboka nadechnu a … ze zadního rohu prodejny na mne vesele mává Kluk. Spěchám k němu a stále si opakuji: „musím se zeptat, jak …“

„Koukej, koukej na tu šikulku.“ Zaskočil mě přímým útokem, až jsem na všechno zase zapomněla.

U dřevěné lavice seděla na stoličce asi šestiletá holčička, která s maminkou přišla vybrat své první plnicí pero. Z  jedné strany paní prodavačka, z druhé maminka a všude kolem – Kluk. „Zvědavec, zvědavá“, myslím si, „teď bychom asi neměli překážet“. Snažím se mu posunky naznačit, aby se tam nemotal. Opět zbytečně – vůbec mě nevnímá. Plně se věnuje holčičce, které paní prodavačka radí, jak správně sedět při psaní – chodidla kousek od sebe celou ploskou na zemi, zadeček je vzadu na židli, tak aby kraj židle byl kousek od kolen, ne až pod koleny – s tím je trošku problém – holčička se pořád tlačí kolínky až k židličce.

Najednou vidím Kluka, který stojí za zády holčičky a aniž by se jí dotýkal, posunky ji zlehka postrkuje tak, aby seděla správně, kraj židle netlačil pod koleny a horní půlka těla měla dostatek prostoru přiklonit se k desce stolu, které se může dotýkat, ne na ní ležet. „Celá váha trupu by měla být zapřena přes nohy do chodidel, trošku pomáhají také ruce, které leží na desce stolu“ navádí a vysvětluje paní prodavačka.

Připadá mi, že je hodně složité to všechno uhlídat. Teď jsem si teprve uvědomila, že obrázky před lavicí – držení tužky a sezení u lavice - tady opravdu nejsou jen jako barevná dekorace. V tom se ke mně přitočil Kluk, který si všiml mého pohledu na obrázky: “Všimla sis, že tu je i držení pera levou rukou? Nechápu, proč levá ruka je tu dvakrát a pravá jen jednou.“

A už slyšíme paní prodavačku: „Ty držíš pastelku raději v levé ručičce, viď? Já ti teď ukážu dvě možnosti, jak můžeš psát a malovat a ty si to budeš zkoušet a vybereš si, jak ti to půjde lépe.“ A pak už si holčička zkouší různá pera, tužky a pastelky.

„Je to jako boty,“ povídá mi Kluk, když už jsme poodešli od lavice kousek dál. „každé ruce padne něco jiného a je dobře si to vyzkoušet.“ Dmul se pýchou, že tomu tak rozumí a že může u lavice asistovat a pomáhat dětem. Nepochybuji, že je rád, že mě může poučovat. To jsme dva – také jsem ráda, že mi všechno tak samozřejmě a jasně vysvětlí.

Vzpomněla jsem si, co jsem si opakovala při příchodu do Pastelky a hned se Kluka zeptala: “Jak se vlastně jmenuješ?“ Otočil se na mne a bezelstně, trošku lhostejně odpověděl: „To nevím.“ Otočil se a začal si prohlížet pastelky na regálu, u kterého jsme právě stáli. „Chceš něco ukázat a něco naučit? Tajemství! Děsně tajný.“ šeptal polohlasně: „ Tak někdy odpoledne zase tady. Jo?“ šikovně odvedl mou pozornost od sebe.

To mi tedy dal! Teď budu vymýšlet, co by mohlo být tím tajemstvím. A zbytečně, protože je přece DĚSNĚ TAJNÝ, že?

 

4. kapitola

 

Do Pastelky dnes velmi pospíchám. Mám podpatky, tak asi vypadám docela legračně – cupitající ženská v sukni – to je docela klasika, ne? No, no, spěchám, abych v Pastelce konečně přišla na to, co je tím Klukovým TAJEMSTVÍM, DĚSNĚ TAJNÝM. Ještě, že dnes přicházím k prodejně shora, od Náměstí I. P. Pavlova. Jít od Karlova náměstí, projdu celou Ječnou ulicí, ale asi bych si dnes tu chůzi do kopce, ač Ječnou, neužila a cesta by byla delší. A já spěchám.

Jsem na místě, otvírám dveře, udýchaná se hluboce nadechuji a hned vidím Kluka, který tu jen tak postává. „Čekám na Tebe. Dobře, že jsi tady.“ uvítal mě s úsměvem.

„Tak co jsi mi chtěl ukázat?“ vyhrkla jsem na něj okamžitě. Jsem nedočkavá, natěšená, všechno, co jsem zatím v tomhle obchodě viděla a zažila, se mi moc líbilo.  Trochu na hranici tajemna, ale já vždycky měla pohádky, kouzla a záhady ráda.

“Nenapínej mě už“ žadoním. Něco jsem Klukovi přinesla, ale nechci teď zdržovat. „Dám mu to až pak.“ umiňuji si. Mám to v kapse a na kapesníku uzel, abych nezapomněla. „To dám!“ Jdu těsně za klukem, který jde rozvážně kolem pultu, uličkou jako k lavici. Nedošel až na konec, zastavil se kus před lavicí.  Já snad prasknu!

Ale Kluk se k ničemu nemá, pokukuje po skupince dětí, které si prohlížejí nůžky na papír,  kterých jsou na regálu dvě plné krabice. V jedné jsou nůžky pro leváky, ve  druhé pro praváky. Také tu jsou nůžky se dvěma otvory na prsty za sebou na každé straně. Tomu nerozumím a vlastně mi to je v tuhle chvíli jedno, nervózně přešlapuju, ale Kluk nevzrušeně vysvětluje: „To je vymyšleno pro děti, které se učí stříhat a pomůže jim vedení zkušené ruky.“

“Hmm,“ zabručím zklamaně a rozhlížím se kolem. „Kvůli tomuhle jsem se sem hnala? To je fakt to tajemství, které jsi mi sliboval?“ nemůžu uvěřit.

Kluk si všiml, že docela bublám a usmál se: „Ale néé“ zareagoval rychle. Znělo to naléhavě a trochu pobaveně. „Jen jsem si teď všiml těchhle holek, na všechno sahají, všechno zkouší. Koukám, aby se něco nestalo.“

“To jsi hodný, ale myslím, že to nehrozí. Ty nůžky nemají špičky a k ostří se, jak jsou balené, vůbec nedostanou.“ Holky to zatím přestalo zajímat, prohlédly si, co chtěly a odcházejí.

Kluk už nemusí hlídat, obrací se na mně: „Tak pojď, musíme z druhé strany k pastelkám. Rád bych Tě s někým seznámil.“

“Tak konečně!“ mám radost a blikla ve mně jiskřička zvědavé naděje.