Domů / Náš blog / Příběhy a povídky / Bylo? Nebylo? (kap. 9, 10)
Kategorie
Výrobci
Naše prodejna

Pastelka - psací a výtvarné potřeby
Ječná 524/41, 120 00 Praha 2
Prodejní doba:
Po-Pá: 8 - 19
So: 9 - 14
 
 
Těšíme se na Vás.

Bylo? Nebylo? (kap. 9, 10)

9. kapitola


 

  Je tu živo. Tatam je mírná pohoda a klídek.

  Ocitla jsem se u police, na které leží jahodová žvýkačka. Voní stále hodně silně. Nejsem těsně u police – ani nemůžu, překážela bych. K polici se co chvíli blíží vzduchem některá z pastelek. Každá letí různou rychlostí, poblíž žvýkačky příletovou rychlost změní a hned nato předvede nějaký akrobatický kousek – některá se začne rychle otáčet okolo své podélné osy, jiná vystoupá do výšky a nad žvýkačkou začne špičkou napřed, jiná koncem napřed „padat“ na žvýkačku. Na poslední chvíli směr svého pohybu změní a nakonec těsně nad žvýkačkou vykrouží oblouček a volně odlétá pryč.

  Moc se mi líbí let ve formaci. Nad žvýkačku se pomalu blíží, jakoby připlouvalo pět pastelek v pravidelných rozestupech. Nad žvýkačkou se přiblíží k sobě, společně, těsně u sebe vystoupají špičkami nahoru, v jednu chvíli se takto vytvořená pětibarevná pastelka od špičky rozpadne, konce pastelek se dotýkají a jednotlivé barevné špičky tvoří vrcholy hvězdičky. Celá hvězda se po spirále snese nad žvýkačku a pastelky se volně rozletí pryč.

  Mohla bych sledovat ještě řadu akrobatických figur, ale všiml si mě Kluk a pospíchá ke mně.

 „Tedy to byl nápad! Celý večer tady takhle dovádějí a radují se z té nádherné vůně. Nápady nemají konce. Moc Ti děkujeme.“

 „Za málo. Ale překvapilo mě, že tu nejsou diváci. Taková pěkná šou.“

 „No, totiž, diváci by museli být daleko od žvýkačky, aby nepřekáželi. A to by jaksi nebylo ono. Tady nejde o tu šou, to si jen pastelky vymýšlí figury tak, aby byly co nejdéle nad žvýkačkou, kde je nejsilnější jahodová vůně.“ vysvětlil mi Kluk.

 „Jo ahá!“ došlo mi, že tady opravdu nejde o ty výkony. Pastelky se zkrátka takhle radují a užívají si. Jsem nadšená, že jsem způsobila tolik radosti.

 „Jsem moc rád, že jsi tu. Pera si pro Tebe připravila vystoupení. Pojď se mnou“ vede mě Kluk mezi regály dozadu k lavici.

  Na čtvrtce na lavici vidím spoustu drobných modrých obloučků. Vypadá to zvláštně, ale vůbec mě nenapadá, jak mohly vzniknout. A to už jsem tu zažila hodně!

  Kluk se baví. Usmívá se a těší se, jak budu překvapená, až pochopím. Slyším tichounké, postupně sílící ťukání a už i vidím několik per, která pomalu nastupují „na scénu“.

  Teprve teď jsem si uvědomila, že to jsou ta plnicí pera s pohyblivými hroty.

 „Jak mi to Kluk říkal?“ vzpomínám:

 „ … pokud si ho vyzkouší a paní prodavačka nastaví hrot do správné polohy, tedy pro něj správné, tak, aby hrot po papíře hladce klouzal a neskřípal“.

 „To si pro Tebe nacvičily. Sleduj. Kroutily se tu včera celou noc.“

 „To se těším.“

  Pera opravdu šikovně využila postupně všech tří poloh, do kterých se dají hroty nastavit a vymyslela i řadu pěkných kombinací poloh hrotů. Vznikl líbivý, taneček, při kterém mi vlastně ani nijak zvlášť nechyběla hudba. Po skončení perům tleskám, ta nastupují v řadě a poklepávají klobouky. Líbilo se mi to. Kluk září, je na šikovná pera právem hrdý.

  Jak procházím prodejnou od lavice, všimla jsem si, že ve výloze je klid. Na houpačce se houpe jedno pero, ale ostatní v klidu polehávají a čekají, až na ně přijde řada.

 „hmm“ ocenila jsem tu změnu :“Jak se to povedlo?“

 „No, vypadá to, že už brzy bychom měly dostat do výlohy něco nového. Snad kolotoč? „Tak se všichni těší a nezlobí.

 „No to by bylo bezva, držím palce“.

 Ještě pohled na setmělou a vlastně dostatečně osvětlenou prodejnu. Kluk mě zase provází pohledem, ve kterém je zase něco navíc. Nerozumím, teď ještě ne.

 

 

10. kapitola

 

  Už je to docela dlouho, co jsem byla v Pastelce.  Měla jsem spoustu povinností ale hlavně – připravovala jsem se na velkou změnu. Musím na delší dobu odjet, musím opustit, co tu mám ráda a čeká mě hodně nového. 

  Měla bych se s každým a se vším rozloučit. Myšlenky mi v hlavě víří a daleko častěji myslím na to, co mě čeká, než na to, co jsem tu prožila.

  Vystupuji z metra na Karlově náměstí, jdu Ječnou ulicí a pohledem se loučím s každým domem, každým vchodem a tak pomalu přicházím k Pastelce.

  Těžké skleněné dveře mě vpouští do prodejny.  Musím ještě rozehnat myšlenky na to, co bude a už se zhluboka nadechuji známé vůně – a hledám očima Kluka, jako už tolikrát.  

 „Projdu kolem regálů a někde Kluka najdu.“ napadlo mě a jdu podél polic, na kterých je rozložené všechno zboží prodejny. 
Mám pocit, že na každém papíru, na každém sáčku i krabičce s pastelkami nebo  fixkami, stojánku s plnicími pery nebo propiskami přímo vidím tu chuť někomu patřit.  

  Prošla jsem celou prodejnu, ale Kluka nepotkala. 

 U regálu, kde tenkrát, už to bude několik týdnů, probíhala „šou nad žvýkačkou“, se zastavuji. Mám v plánu položit novou žvýkačku – na rozloučenou, ale neměl by si toho všimnout nikdo z personálu prodejny. Je mi jasné, že by žvýkačku okamžitě vyhodili, protože: „Co má co dělat žvýkačka v prodejně výtvarnými a psacími potřebami?!“

  Podařilo se mi nenápadně voňavou cihličku položit, ne přesně tam, kde byla tenkrát, ale pastelky si ji najdou, vím a jsem spokojená. Je to asi to jediné, jak se s nimi všemi mohu rozloučit. 

  Znovu si ještě uvědomím tu příjemnou vůni dřeva, barev a papíru. A najednou je celý prostor prodejny zalitý zlatem. To ale není zlato, ale zlatý sluneční proud , který se právě začal odrážet v tabulích oken hotelu naproti. Do Pastelky přichází jako lavina světla, ale já vidím, že přichází jako jednotlivé paprsky, které se, jak dopadají na lesklé obaly zboží na regálech, roztančily po celé prodejně. To je tedy ještě poslední zážitek, který si odnáším z Pastelky. 

  I za ten a za všechno tady v duchu upřímně děkuji.

  Cestou od Pastelky se ještě naposledy zastavuji u výlohy, sleduji houpačku, na které se stále houpe jen to první pero. Stojím a pohledem doprovázím jeho pravidelnou cestu nahoru, dolů, nahoru, dolů zas a znovu.

  Spěchám domů. Nastoupila jsem do tramvaje, usadila se, zavřela oči a v duchu si promítala, co jsem v Pastelce zažila.   A najednou nevím – bylo? nebylo?