Domů / Náš blog / Příběhy a povídky / Bylo? Nebylo? (kap. 7, 8)
Kategorie
Výrobci
Naše prodejna

Pastelka - psací a výtvarné potřeby
Ječná 524/41, 120 00 Praha 2
Prodejní doba:
Po-Pá: 8 - 19
So: 9 - 14
 
 
Těšíme se na Vás.

Bylo? Nebylo? (kap. 7, 8)

 

7. Kapitola

 

"Co to bylo?"

"Sen? Přání? Nevím."

Snažím se vrátit se tam ještě na chvíli. Nejde to, znova a znova to zkouším, ale vždycky mě nějaký zvuk nebo pocit vrátí do reality. Škoda, líbilo se mi tam.

"Půjdu do Pastelky a dám o tom řeč s Klukem." rozhodla jsem se.

"Ten bude koukat, už se mi o něm i zdá!"  Bavím se představou, jak mu všechno budu vyprávět.

Povinné ranní procedury jsem zvládla neobvykle rychle a už jsem na cestě do Pastelky. Z metra vystupuji na Karlově náměstí a cestu Ječnou ulicí si moc neuvědomuji. Spěchám a po celou dobu si představuji, jak se bude Kluk tvářit. Překvapeně? Pobaveně? No, uvidíme!

V Pastelce je pohoda, tlumené zvuky prodejny a známá vůně. Rozhlížím se, hledám Kluka a hned ho hodlám zasypat vším, co jsem v noci zažila. A že si to pamatuju! Do puntíku!  Toho, co udělala žlutá vítězka soutěže "Puntík na cíl" vzpomněla jsem si a musím se pousmát.

Kluka nacházím, jak u lavice "pomáhá" mladíkovi, který se přišel poradit a vybrat si "nějaké odolné pero" pochopila jsem z hovoru. Kluk asistuje a pomáhá, aby chlapec správně seděl. Kluk i paní prodavačka musí brát ohled na to, že chlapec už má zažité vlastní způsoby, zvyky. Když to sleduji, řekla bych zlozvyky. Už se vůbec nedivím, že se mu pero v ruce "vzpírá", jak sám říká.

"Pero po papíře neklouže. Ruka mě pak bolí celá až do ramene. Někdy, když musím psát delší dobu, a to teď na gymplu už je často, cítím bolest až v zádech", říká a ukazuje na místo, kde krk přechází v záda a vlastně až mezi lopatky.

Mrkám na Kluka a chci vědět, jak asi mohou chlapci tady v Pastelce pomoci. Kluk se tváří zaujatě, ale s pohledem stočeným stále k chlapci došel až ke mně.

"To přece není Vaše věc, pošlete ho k rehabilitačnímu lékaři, ne? Tam mu poradí, jak má cvičit, aby něco uvolnil a něco posílil. A řeknou přesně jak, a taky mu poradí jak správně sedět při psaní. Ale to Vy tady opravdu nezvládnete." musím být trochu přísná, vidím, že chlapec potřebuje opravdu pomoct.

"Já vím, ale alespoň zatím si zkusí pero s nastavitelným hrotem. S tím by se mu mohlo psát lépe,  pokud si ho vyzkouší a paní prodavačka nastaví hrot do správné polohy, tedy pro něj správné, tak, aby hrot po papíře hladce klouzal a neskřípal." "To nevím, že existuje takové  pero." divím se a musím uznat, že to opravdu neuškodí a chlapci pomůže alespoň zatím, než se mu podaří rehabilitačními postupy něco ovlivnit. Pokud k lékaři půjde.

 

8. Kapitola

 

Stále mě v hlavě tlačí vzpomínka na noční dobrodružství, o kterém chci Klukovi vyprávět. Zabořila jsem ruce do kapes a chtěla jsem to na Kluka prostě vybalit. Jak jsem zašátrala v levé kapse, nahmátla jsem krabičku žvýkaček. Tak na to už jsem tedy opravdu zapomněla! Chtěla jsem přeci už dávno dát Klukovi žvýkačku. Myslím si, že to asi ani nezná. Kde by tady v Pastelce přišel ke žvýkačce? A jak jsem pochopila, Pastelku vůbec neopouští.

" Ale je to malý kluk, žvýkačka by ho mohla potěšit", myslím si.

Stojíme spolu stranou, nikomu nepřekážíme, tak podávám krabičku Klukovi a jsem zvědavá, co bude.

"Co to tu tak krásně voní, cítíš to? Snad voňavé gumy? Ale proč tak najednou? Nevím, že bychom dnes doplňovali nové. Hm, záhada, Ale příjemná!"

 

"Nemohlo by to být tohle?" přibližuji mu krabičku se žvýkačkami. Jsem ráda, to se mi tedy povedlo.

"No jó! Co to máš?"

"To jsou jahodové žvýkačky, chceš ochutnat? Na, dej si jednu do pusy a prostě žvýkej, Takhle." vzala jsem si jednu a rozžvýkala ji. Ještě nikdy jsem nikoho neučila žvýkat žvýkačku. ,Moje Zuza to zvládla nějak samozřejmě, ani už nevím, kdy. Pravděpodobně bez mé asistence. Ale baví mě to, neubráním se pokušení a trochu se předvádím. Otočím se zády do krámu, aby to viděl jen Kluk a vyfouknu parádní bublinu. Dokonce se mi podařilo i ji zase docela kultivovaně vypustit a sbalit celou žvýkačku zpátky do pusy, bez toho, že by mi praskla a přilepila se mi na obličej.

Škoda, ten Klukův výraz jsem si měla vyfotit. Směs úleku, překvapení, v očích čertíci, tuší, že to je prostě lumpárna. A je!

"Na, ochutnej a můžeš taky zkusit bublinu."

 

"No, víš, já ... polož mi tu žvýkačku sem" byl viditelně v rozpacích.

"Moc se mi líbí ta vůně, já k ní budu prostě jen čichat, jo?."

"Jasně, jak chceš." došlo mi, že Kluk není obyčejný kluk. Je mi trapně, jsem nedůvtipná. Tomuhle klukovi stačí opravdu jen ta vůně.

"Chtěla jsem Ti vyprávět, co se mi dnes v noci zdálo." snažím se změnit téma.

"Paráda, viď? Přijď zase, všichni Tě rádi uvidí a něco pro Tebe máme " vzal mi "vítr z plachet" Kluk.

Co prosím? Nemůžu uvěřit a nechápu.

Těšila jsem se na jeho překvapenou reakci, ale je to naopak. Překvapená jsem já. "Vždyť se mi to zdálo. Nebo ne?" pomalu si vzpomínám, na zásadu, kterou jsem už dříve přijala, ale zase na ni zapomněla: "NEŘEŠIT " a tak ... NEŘEŠÍM.

Raději už jdu domů. Jsem zmatená a asi i unavená. Loučím se s Klukem a pomalu jdu k proskleným dveřím. Kluk mě provází tím přimhouřeným pohledem, který už znám. Nepřemýšlím o tom, ale podvědomě vím, co bude dál. Ve dveřích se ještě otočím a Klukovi, ale vlastně všem "nelidem" tady říkám:

"Tak navi v noci. Těším se."

To "těším se" jsem už řekla vesele. Jakoby to byla formulka, kterou jsem se smířila s faktem, že prožívám něco, co nepochopím, co musím jen přijmout. Domů už spěchám vesele, těším se do postele, vlastně - do Pastelky.

pokračování příště...