Domů / Náš blog / Příběhy a povídky / Bylo? Nebylo? (kap. 5, 6)
Výrobci
Facebook Facepile
Naše prodejna

Pastelka - psací a výtvarné potřeby
Ječná 524/41, 120 00 Praha 2
Prodejní doba:
Po-Pá: 8 - 19
      
 
 
 
Těšíme se na Vás.

Bylo? Nebylo? (kap. 5, 6)

 

5. kapitola

 

Jdu poslušně za Klukem: „Šlo by to i rychleji,“ myslím si, ale mlčím. Obcházíme regál kolem lavice, u které teď nikdo nesedí, nepíše, nemaluje. Na lavici a kolem lavice je uklizeno, lavice čeká na kohokoliv, kdo si bude chtít vyzkoušet nějaké pero.

No, podívej se na to.“ zpomalil tu Kluk, kouká na dva bílé papíry s nějakými klikyháky, řekla bych čmáranicemi. „To se můžeš umluvit!“ lamentuje.

Vůbec ti nerozumím.“ Také jsem zpomalila, vlastně zastavila.

V noci si malují, hopkají a tancují po papíře. Ráno, než přijde první člověk, naskáčou do svých krabiček nebo přihrádek. Tedy – ty přihrádky se jim docela pletou. Netrefí vždycky všechny tu správnou.“ „Lidé by ale neměli nic poznat.“ Dodal starostlivě.

Začíná mi to pozvolna docházet a Kluk mi potvrzuje:

Pastelky, fixy, pera, tužky, a další zboží tady jen spořádaně čeká, až někdo přijde, vybere si ho a odnese s sebou domů! To je, proč to všechno bylo vyrobeno, upraveno tak, aby to co nejlépe sloužilo lidem. A všechno tady se na „svého“ člověka taky moc těší. Ale to víš, večer a v noci je dlouhá chvíle. Ráno se pak všichni vrací na svá místa a přes den odpočívají. Doufají a těší se, že si je někdo koupí.“

„… a díky tomu má všechno tady pořád dobrou náladu.“ nechávám se vtáhnout do této milé představy. Je mi příjemně. Loučím se s Klukem, tajemně se usmívá a provází mě přimhouřeným pohledem celou dobu, než Pastelku opustím. Ani nevím, jak jsem se dostala domů, tam jsem udělala nejnutnější a honem spěchám do teplíčka pod peřinu. Vlastně mám pocit, že to všechno proběhlo nějak …

a já jsem zase v Pastelce – tady jsou všichni mí kamarádi. A je tu taky Kluk, který ke mně běží uličkou mezi regály, pusu doširoka.

Ahóój, věděl jsem, že přijdeš. Teď je to tady úplně jiné. Uvidíš, pojď za mnou, musím k lavici, to budeš koukat.“

Koukám, venku tma jak v ranci, tady nesvítí žádné umělé osvětlení a přesto je všude perfektně vidět. Už si začínám zvykat – NEŘEŠÍM.

Co se tu děje?“ Došla jsem za Klukem k lavici, kde ležely podobně počmárané papíry, jaké jsme viděli, když jsme s Klukem obcházeli lavici. Kdy to bylo, si netroufám odhadnout – dnes odpoledne? Každopádně se Kluk docela zlobil, že tam počmáraný papír leží. 

 

6. kapitola

 

Radost, která vládne na lavici po ukončení sportovního klání pastelek, není všude v prostorách prodejny. Z dálky k nám doléhají zvuky zápasu. „Souboj tady, v Pastelce?“ „Slyším dobře?“ rozhlížím se nevěřícně a hledám, odkud by podivné zvuky mohly přicházet. Kluk se zachmuřil: „Už zase! To už tu pár dní – tedy nocí – nebylo. Pojď se podívat. Není tu vždycky jen pohoda a smích.“ Vysvětloval, jakoby se trochu styděl a vedl mě k výloze, tam, kde jsme se poprvé potkali. Do výlohy je teď v noci vidět lépe, než přes den. Nemusíme se tlačit u úzkého průzoru jako tenkrát.

Ve výloze se houpe pero jako vždycky, ale dole pod houpačkou je mela. Pera by měla klidně čekat, až na ně přijde řada, místo toho postávají, poskakují, strkají do sebe, předbíhají se. Nevím, co si o tom mám myslet, hledám proto očima Kluka a čekám, že mi vysvětlí, co se to tu děje. Něco takového – neshody, půtky a snad i násilí? - to sem nepatří. Proč to?

Kluk stojí vedle mne, smutně to sleduje a váhavě, jaksi bez energie, vysvětluje: „Už jim nestačí jedna houpačka. Chtěly by se houpat víc, spokojené je vždycky jenom to, které se právě houpe. Jakmile seskočí dolů – a to jen proto, že už vyskočilo zdola další a víc než jedno se tam prostě nevejde – přidá se k nespokojeným pod houpačkou. Není to poprvé. Několik nocí byl klid a dnes, nevím proč, zase.“ Nešťastně rozhodí rukama.

Chtěla bych nějak pomoct, co bych mohla …“ nedokončila jsem otázku. Přerušil mě jásot a veselí u lavice.

„Pojď, tady nejsme nic platní, na stadionu probíhá další soutěž, ani nevím v jaké disciplíně.“

„Tak pojďme“ souhlasila jsem a vykročila za Klukem k lavici. Tam už byla soutěž v plném proudu.

„Co se tu děje?“ čekám vysvětlení od Kluka.

Tohle mám moc rád.“ Jásá Kluk a cpe se k lavici, aby všechno dobře viděl. „Jde o soutěž: „Puntík na cíl.“
Pojď blíž, ať dobře vidíš. Hele, támhle se zrovna připravuje červená … houpy hou, houpy hou, odraz á hop. Héézký! No, mohlo to být ještě trošku lepší, ale dost dobrý. Rozumíš tomu?“

No, přesně asi ne. Támhle je cíl? Ten žlutý puntík?“ odpovídám váhavě.

No jasně, fixy se rozhoupou, odrazí a skočí. Vidíš, jak jim péruje hrot?“

Pěkně! Že se vyrábí fixy – závodníci, to jsem nevěděla.“

No, ony vlastně vznikly proto, aby fixami mohly kreslit i děti, které nemají v ruce potřebný cit. Vidíš, jak hrot pěkně péruje a když na fix zatlačíš při kreslení moc silně, hrot se schová a kreslit už nejde. Musíš zmírnit tlak a pak se zase ukáže a můžeš kreslit dál.“

Bezva! To se mi líbí.“ „A jak fixy přišly na to, že by mohly takhle závodit?“

No to tedy opravdu nevím. Některá se nudila, někdy v noci si poskakovala a poskakovala a nápad byl tu. Asi, nebo tak nějak podobně.“

Koukej, růžová přistála přesně na žlutém puntíku! Dobrýý!“

Jo, dobrý, ale ne výborný.“ „Zapomnělas, jak se soutěž jmenuje?“

„Noo – skok na cíl?“ „Nebo tak nějak, ne?“

Tak nějak – přesně je to „Puntík na cíl“. A o to právě jde. Na dálku doskočí snad každá, ale doskočit kolmo, přesně na hrot, tak aby udělala zrovna jen puntík své barvy, ne čárku, jak jí to podklouzlo, to zvládne jen nejlepší. Ale dá se cvičit a poctivým tréninkem zlepšovat, až je z Tebe borec, třeba nebudeš úplně nejlepší, ale je radost cítit na sobě, jak se lepšíš. Tedy – Ty fakt ne v puntíku na cíl, ale vy taky chcete být lepší a lepší, ne? “ dokončil vysvětlení s úsměvem.

V tu chvíli propukl bouřlivý jásot na počest nejlepší fixy, která jako jediná udělala na cíli puntík a ani malinký ocásek.

Na počest vítězky soutěže se rozezněly i zvony! Zvony? Budík to je, néé!

Dobré ráno. Pěkný den.“