Domů / Náš blog / Příběhy a povídky / Bylo? Nebylo? (kap. 1, 2)
Výrobci
Facebook Facepile
Naše prodejna

Pastelka - psací a výtvarné potřeby
Ječná 524/41, 120 00 Praha 2
Prodejní doba:
Po-Pá: 8 - 19
      
 
 
 
Těšíme se na Vás.

Bylo? Nebylo? (kap. 1, 2)

Pastelka - Bylo? Nebylo? (kap. 1, 2) - psací, výtvarné a kreativní potřeby pro děti i dospělé   

Bylo? Nebylo?
Eva Krýlová

1. kapitola

 

Mám moc ráda letní, podvečerní Prahu, staré domy v nových kabátech, kašny na náměstích, klapot kopyt koní, kteří v kočárech ulicemi staré Prahy vozí turisty. Zastavili jsme se v Ječné ulici u prodejny Pastelka - kousek pod náměstím I. P. Pavlova.

Padal soumrak, v prodejně už bylo zavřeno, tma všude ticho, klid. Prohlíželi jsme si barevnou výlohu, sledovali stříbrnou houpačku ve výloze, chvíli jsme mlčeli a jen pozorovali pero, které se houpalo nahoru, dolů, nahoru, dolů, zas a znovu. Měla  jsem pocit, že je mu to příjemné, snad si to i užívá. Opravdu! Vypadá velmi spokojeně. Pod houpačkou jsem najednou zpozorovala pohyb a všimla jsem si několika dalších per, která polehávala okolo stojanu houpačky. Jako na povel se všechna začala pomalu zvedat, protahovat se, naklepávat si klobouky, vlastně uzávěry. Za chvilku už stála spořádaně v zástupu u houpačky. První pero v řadě najednou vyskočilo, ve stejnou chvíli vyskočilo i pero, které se zrovna houpalo a v mžiku se vzduchem vyměnila. Jen díky tmě si nikdo nevšimne, že pero na houpačce má jiné barvy než před chvílí. Ostatní pera se zase uložila okolo stojanu houpačky a ve výloze zavládl opět klid.

„Tak už pojď, ať nám to neujede.“ Slyšela jsem Vláďův hlas, který mě vrátil zpět do Ječné ulice.

„Viděl jsi to?“ nechtělo se mi odtrhnout oči od výlohy, od houpačky, od spokojeného, houpajícího se pera. „No ano. To je normální reklamní zařízení na elektriku. Nic zvláštního.“

On nic neviděl, pochopila jsem. Nastoupili jsme do tramvaje, usadila jsem se, zavřela oči a v duchu si vracela, co jsem před chvílí zažila. Zvláštní – neřešila jsem to, jen jsem si představovala, že už se asi dostalo na řadu další pero a to se zase houpe nahoru, dolů, nahoru, dolů, zas a znovu.

Doma – to už jsem ležela v posteli – jsem si umínila, že se do Pastelky v Ječné dojedu podívat až budou mít otevřeno. Pak jsem si představila houpačku s kdovíkolikátým perem a „vhoupala jsem se“ do spánku.


2. kapitola


Uteklo několik dnů, do Pastelky jsem se ještě nedostala. Ale už mám plán! Dnes je neděle, v úterý to vyjde. Už se moc těším, že navštívím prodejnu, kde prodávají „spokojená“ pera – vždyť se celou noc a určitě i celé dny houpají na houpačce. „To přece musí být spokojená“, ujišťuji sama sebe a jsem taky spokojená. Přemýšlím, jak musí být príma takovým spokojeným perem psát. Určitě píše všechno správně, neškrábe, nedělá kaňky. Opravdu každou volnou chvilku jsem myslela na to, co jsem ve výloze Pastelky viděla.

Dočkala jsem se – je úterý poledne. Jsem moc zvědavá, jestli to dnes bude stejné. A už jsem v Ječné ulici a sleduji houpačku a na ní stejné pero jako tenkrát, tedy to první. Počkala jsem chvíli, jestli zase uvidím ten akrobatický kousek. Ale ani po delší chvíli se nic zvláštního nestalo. Stále jen nahoru, dolů, nahoru, dolů zas a znovu. „Tak opravdu jen v noci? Podívám se z druhé strany, třeba na něco přijdu“.

Vešla jsem do Pastelky a ucítila vůni, která mi připomíná dětství. Vůni dřeva, barev, papíru. Mám pocit, jako bych vstoupila do pohádkového domu. Je tady všechno krásně barevné, tolik různých pastelek, tužek, fixek, propisek, papírů. Nevím, kam koukat dřív. Prohlížím si regál plný  plnících per. Plnících per! Jejda! Vždyť já úplně zapomněla na houpačku a její pasažéry. Jsem moc zvědavá, jestli odsud prokouknu to, co z ulice vypadá jako kouzlo. Upřímně si moc přeju, abych na nic nepřišla.

Našla jsem očima houpačku, na které se právě houpalo stejné pero, které se houpalo, když jsme se tehdy večer s Vláďou u výlohy zastavili. Došla jsem si co nejblíž, abych všechno dobře viděla. Ještě bych potřebovala kousíček doleva, ale to by tu nesměl stát ten kluk. „To snad …! Musí stát zrovna tady a koukat do výlohy zezadu! To se dělá? “ bouřilo se všechno ve mně. „Dovolíš?“ zeptala jsem se a naznačila mu, aby kousek ustoupil. Zaujatě sleduje houpačku ve výloze a snad si mě ani nevšiml.

„To se dělá?! Předbíhat?!“ rozzlobil se najednou s pohledem upřeným na houpačku. Hrklo ve mně, podívala jsem se, kam zíral a viděla jsem to. No ano! Pero na houpačce bylo jiné než to, které jsem viděla před chvílí z ulice.

„Vidělas to?“ obrátil se na mne.

„Ne, neviděla jsem nic, co by bylo v nepořádku. Jedno se houpe a ostatní čekají, až na ně přijde řada, ne?“ odpověděla jsem a moc jsem se snažila, aby to znělo samozřejmě, aby bylo jasné, že vím, o čem mluví. Zbytečně, vůbec to neřešil, jakoby ho ani nenapadlo, že bych mohla nevědět. „Kde máš mamku nebo s kým tu vlastně jsi?“ zajímala jsem se.

“S nikým.“

„A co tu tedy děláš? Přišel sis něco koupit?“ zapřádala jsem hovor.

„Ne“ odpověděl stručně.

„Tak kde jsi se tu vzal a jak to že vidíš, co se děje na té houpačce?“ začala mi docházet trpělivost.

„Normálně se u dveří pořádně nadýchnu , krásně to tu voní, všimla sis? a pak to všechno vidím.“ Začalo mi to docházet. Taky jsem se při vcházení do obchodu zhluboka nadechla té směsice vůní všech věcí tady. Vůně dřeva, barev, papíru.

Najednou se cítím volně, ulevilo se mi, jakoby ze mě spadla tíha všech pravidel, všech křivd, lumpáren a hrůz, co toho ve světě mezi lidmi je. Nerozumím tomu všemu. Snad jsem se v mysli vrátila nebo alespoň trochu přiblížila dětství? Už zase – snažím se to pochopit, pojmenovat to, co se děje. Zhluboka se nadechnu a rychle se vrátím ke svým novým kamarádům, Klukovi, ani nevím, jak se jmenuje, musím se zeptat, ale žádného Kluka ještě neznám, tak mu tak zatím budu říkat, k pastelkám, fixům a dalším barvám a barvičkám, perům a propiskám, sešitům, blokům, papírům všemu, co se tu v Pastelce najde. A že toho je! Cokoliv si malí i velcí písaři, malíři, modeláři, konstruktéři a ti další usmyslí.

Další kapitoly se připravují...